Někomu neznalému by se možná mohlo zdát, že spokojené koexistenci nás lidí a drobných hlodavců nic nebrání. Že se my a myši, potkani, krysy a jim podobní tvorové můžeme docela dobře snášet a žít spolu v harmonii. Koneckonců nám jsou přece laboratorní myši dokonce prospěšné a křečci mohou být mazlíčky našich dětí, takže proč bychom nemohli žít i s dalšími podobnými tvory? Navíc s těmi, kteří nejsou zdomácnělí a nevyžadují žádnou naši péči, protože se o sebe umí postarat sami. Ale skutečnost je jiná. Ve skutečnosti s takovými tvory žít nechceme. A samozřejmě se jim vyhýbáme. A to proto, že navzdory svým nevelkým rozměrům dokážou nám lidem dost škodit.
Že se krmí odpadky z našich popelnic, to bychom jim za zlé mít nemuseli. Ať si zbaští to, co my lidé už stejně nechceme. Jenže ono jenom u toho nezůstává. Protože se tu zmíněným hlodavcům dobře daří, úspěšně se tu množí. Stejně jako se jim daří dobře i v kanalizaci našich měst. A pak už tu problémy vznikají. Takoví tvorové se nejednou dostanou i do našich objektů, do domů nebo nejrůznějších provozoven, a tady už jsou jednoznačně nežádoucí. Znehodnocují potraviny, poškozují náš majetek, zůstává tu po nich trus a někdy i šíří infekční nemoci nebezpečné i pro nás lidi.
A proto je záhodno se podobných hlodavců zbavovat. Jenže je nepřemluvíme, aby se odstěhovali z kanálů a od kontejnerů někam do volné přírody, kde jim není ani zdaleka tak dobře, nelze jim vysvětlit, že v našich budovách nemají co pohledávat, že nám na tom, co poškozují, záleží. A ani omezení rozmnožování neakceptují. A tak je musíme likvidovat. Když se k nám nastěhují, pomůže obvykle jenom deratizace bytu. Protože některé z těchto tvorů chytíme třeba i do pastiček, jenže to by byl nikdy nekončící boj. Místo těch ulovených by k nám přišli další a nic by se nevyřešilo. A tak je záhodno nechat jejich likvidaci na odbornících. Díky nimž u nás nežijí tak četní nezvaní hosté tohoto druhu.